Západní Timor. Zapadlá díra s otevřenou náručí a rudými plivanci
Jedno z míst, kam se můžete snadno dostat z Bali, je západní Timor. Chtěli jsme s Petrem vidět „nějakou pořádnou díru“ a tak jsme si do Timoru na dva tejdny zaletěli.
Reálná kuchyň v jednom z domů, kam nás vzali na návštěvu. Tohle ani neni nějaká tradiční vesnice, je to prostě normální domácnost, kde maj kuchyň venku na dvorku v samostatnym domečku a tam takhle vaří. Pani nám něco uvařila a bylo dobře. Supr.
Timořani mají horkou krev
První dojem z lidí: horká krev. Při příjezdu taxikem na autobusový nádraží se proti nám rozběhla tlupa místních flákačů. Běžej za taxíkem, mávaj a křičej. Jakmile zastavíme, otevřou dveře auta a tahaj nás ven.
Po prvním šoku jsme pochopili, že tohle má být přátelský přivítání. Taky asi zvědavost. „Kdopak to tady má peníze na taxíka? A kdopak to má blonďatý vlasy a světlý oči?“ Nebo já nevim, co je tak rozdivočilo.
Nakonec byli v pohodě. Celkově hodnotím Timořany pozitivně. Je tam bezpečno a lidi jsou zvědaví na turisty a rádi s nima navazujou kontakt.
Super plyšáci.
Betelovej oříšek. Rudý pusy
Chlapi si zrovna žvejkli.
V Timoru se pořád drží tradice žvejkání betelovýho oříšku. Je to slabá droga. Jsou na to potřeba tři ingredience: plody pepřovníku, betelový oříšky (přesněji řečeno plody palmy arekové) a hašený vápno(!).
Přirovnal bych to k lahvince vína v Česku nebo vodce v Rusku.
Když jdete k někomu na návštěvu, tak se sluší přinést sebou betelovej oříšek a přísady. Místo toho, abyste si na uvítanou ťukli panákem, jak je zvykem na Českym venkově, tak si v Timoru žvejknete betel a pěkně si u toho pokecáte. Nejednou jsme si příjemně pokecali.
„Pravidelnou konzumací hašeného vápna se dožijete vysokého věku chlapci!“ Bane, tahle paní je náčelnice jedný vesnice, kam jsme taky museli přinést „lahvinku“ (hašený vápno) na přivítanou. Paní si jen ze slušnosti trochu ďoubla, ale přitom zuby ještě měla, takže ta si moc nedává. Moudrá náčelnice. Akorát nevěděla, kolik jí je let. „Když jsem se narodila, tak jsme do školy nechodili a nikdo roky nepočítal. Já myslim, že je mi tak 75, ale nevím.“
Dost lidí je na tom závislých. Obecně se ví, že to není dobrý žvejkat pořád. Je to něco jako bejt alkoholik, akorát si místo jater zničíte zuby. Jeden místní týpek nás vzal na návštěvu k sobě domů a jeho máma byla zaskočená, protože si zrovna potají žvejkla a byla trochu sjetá. Tak jsme si zdvořile povídali a dělali, že to nevíme.
Jak jsme pozdějc zjistili, tak žvejkání oříšku má dojezd. Bolí hlava. Únava.
A co hašený vápno, to si dáte taky pane? Cena jednoho balení betelovejch oříšků se vším všudy – 16 korun.
Nebudu se tu rozepisovat o podrobnostech o betelu, je toho po internetu spousta, třeba v článku na zoom.iprima.cz.
Vedlejší efekt je rudá pusa, zuby někdy až černý a vypadaný a při žvejkání se pořád flušou rudý plivance. No moc hezký to neni, ale zase se při tom ty lidi pořád smějou. S alkoholikama taková sranda neni.
Se žvejkánim je dobrý začít v útlym věku.
Veřejná doprava – tropy jak maj bejt
Autobus je narvanej k prasknutí. Museli jsme si každej koupit dva lístky, abysme měli kam dát batohy. Jinak bysme je museli mít na klíně, ale na to tam nebylo místo. Trochu patová situace, ale řidič se tvářil, že je to jenom náš problém. On holt musí prodat na jeden autobus asi 180 lístků a to že jsme narostli velký mu vedoucí neuzná.
Jedna z místních veřejnejch doprav. Pokaždý to vypadalo, že už se tam nikdo další nemůže vejít, ale řidič pořád zastavoval a nabíral další a další lidi. Nakonec jsme seděli všichni na všech a prděli jsme si vzájemně do klína.
Vesnice ze středověku
Jedna z hlavních atrakcí v Timoru je tradiční vesnice, kde pořád žije kmen divochů jako za starejch časů. Ne teda úplně jako za starejch časů, protože místo zemědělčení teď prodávaj cetky turistům a jídlo si kupujou na trhu, ale prostě je to „skoro jako tehdy.“
Při přijíždění do vesnice nás přivítala tlupa dětí. Běželi za autem jak profi běžci a to byly naboso. Jsme v Africe?
Blééé 😀
Samozřejmě, že jsme museli na přivítanou přinést lahvinku, totiž pardon, betelovej oříšek.
Náčeník si s náma žvejknul a koukal na nás dost drsně, jak si taky dáváme, takže jsme se neodvážili dát si málo. Bylo to naše první žvejknutí a hned královská dávka. Ten vykuk nás omámil našim vlastnim betelovym oříškem a pak do nás hučel ve svym jazyce nějaký moudra. Málem jsem si cvrnknul do kalhot.
Turistů jezdí málo
Do Timoru prej přijede 500 zahraničních turistů ročně. Chtěli by víc. Do chladnýho města Soe aspoň jezdí hodně místních z nedalekýho Kupangu, odpočinout si od vedra. Taky si tam dávaj srazy lidi z vlády.
Turismus prej má 5s: sun, sand, sea, souvenirs, sex.
Jeden týpek co nás svezl měl uniformu a tvrdil, že pracuje pro vládu. Jmenoval se Don a v autě nám zpíval tradiční písně. Asi aby reprezentoval svou zem.
Tahle holčička bude jednou hrozně chlupatá. A nebo z toho vyroste?
Město Kefamenanu. Díra jak má bejt
U hranic s východnim Timorem je město Kefamenanu. To se vyznačuje tim, že je tam jen jedna internetová kavárna, kde jsou monitory propálený od cigár a internet tam nefunguje. Gůgl se mi načítal asi 5 minut, pak jsem to vzdal.
„Co říkáte na zdejší kuchyni? Já vím, nic moc. Lidi tu jedí kočky, psy, krysy. To by Vás ani nenapadlo jíst. Já to taky nemám rád. Prase, to je v pohodě. To mi připadá OK jíst.“ Tak takhle s náma začal rozhovor jeden z místních. Pak nám jeho strejda dělal průvodce. Bylo to supr.
Shopping mall
Po cestě pronajatým autem s průvodcem se směju z okýnka a lidi se na mě smějou zpátky. Na smích už jsem si tak zvyknul, že ho považuju za samozřejmej. Proti Česku změna. To si nestěžuju, jenom konstatuju.
Taky mrkněte na naší fotoreportáž z Timoru.
Jestli Vás Timor zaujal a chtěli byste se tam podívat, přečtěte si taky rozhovor se Siprim, kterej dělá v Timoru průvodce.
PS: Tenhle článek je psaný se zpožděním, ze zápisků.V Timoru jsme byli před třemi lety, ale ono to tam bude pořád stejný.
Uloženo dne 23.4.2015.
Rubrika Postřehy a zážitky.
Komentářů: 1.
